Zatímco nejen umění a kultura, ale i společnost jako taková se všude kolem nás rozvíjejí do čím dál rozmanitějších forem, v českých školách to stále vypadá, jako bychom ve školní realitě respektovali ze všech uměleckých výchov pouze tu výtvarnou a hudební. Navrhované přejmenování tzv. doplňujících uměleckých oborů na rozvíjející je marginální změnou, která má vyvolat dojem jakéhosi přechodového období – ale ve skutečnosti jde o další zakonzervování stavu, jak jej známe z našeho školství již několik desítek let.
Ve Sdružení D v Olomouci se zabývají formováním postojů, názorů a hodnot a rozvojem tvořivosti u dětí již více jak 20 let. „Činíme tak zejména prostřednictvím dramatické výchovy,“ osvětluje jedna ze zakladatelek organizace, Alena Palarčíková, „ale v praxi zapojujeme i jiné umělecké žánry včetně literární, výtvarné, filmové, hudební a pohybové inspirace, protože jsme si vědomi, že právě takový přístup nejlépe odráží žitou realitu dnešní společnosti a rozvíjí vnímavost žáka ke světu v jeho celistvosti, modernosti a propojenosti.“
V současné chvíli se v diskuzi o revizi koncepce RVP v oblasti Umění a kultura hraje o to, jak bude vypadat podoba uměleckého vzdělávání v budoucnu – zda zůstaneme u dosavadního jednoduchého členění na „hudebku“ a „výtvarku“ (varianta A revize koncepce), nebo zda se otevře reálný a rovnocenný prostor i pro dramatickou, taneční/pohybovou a filmovou/audiovizuální výchovu (varianta B revize koncepce).
„… Obuj si boty toho druhýho…“ – tak by šlo ve stručnosti vyjádřit, oč v dramatické výchově jde. Nastolíme dramatickou situaci danou např. literárním námětem, úryvkem z textu písničky nebo reálnou životní zkušeností – rozhovory s přáteli, konflikty v rodině, vztahové otázky obklopující každého z nás denodenně. A právě díky pomyslnému převzetí cizí role, „obutí bot toho druhýho“, mají žáci možnost vyzkoušet si nanečisto, jak se hrdina cítí, s jakými pochybnostmi bojuje a co musí překonat, aby zjistil, kdo vlastně je, zůstal sám sebou, neublížil sobě nebo okolí… A to je neocenitelná životní zkušenost, kterou hra v roli nabízí. „Právě takové prostředky nám umožňují pomoci dětem skrze dramatickou výchovu k všestrannému rozvoji jejich osobnosti, prohlubování vztahů, rozvoji emoční inteligence, společenské odpovědnosti,“ dodává Palarčíková. „Jsou reálnou zkušeností, že dokud nevstanu a nezkusím si to na vlastní kůži, nezjistím, jaké to skutečně bylo, s čím jsem se ve skutečnosti musela potýkat a jaké to bylo své pochybnosti překonat.“ A právě takovou interakci života s uměním může přinášet širší pojetí koncepce, o které bychom se měli ve školách snažit, aby mohly děti lépe poznávat svět, sebe sama i druhé v rovinách, které budou mít přímý dopad na jejich vztah ke společnosti, na jejich respekt k druhým.
Každý školní rok zrealizuje Sdružení D takových programů na 400, účastní se jich žáci od 1. tříd až po maturanty hlavně v Olomouckém kraji, ale organizace působí také ve Zlínském, Moravskoslezském a Jihomoravském kraji. Tematicky vycházejí programy z různých životních situací či uměleckých východisek, poptávka po nich stále roste a učitelé i děti oceňují především to, jak dramatická výchova může učit o životě, aniž by děti mentorsky poučovala. Na to, co se smí a co se nesmí, si děti v programu přijdou samy a u spousty z nich je vidět „aha efekt“ – náhlé pochopení něčeho dříve nesrozumitelného. Takový účinek přetrvává v dětech i po programu a odráží se na klimatu třídy, školy, ale i v osobním životě dětí. „Zní to, jako že není co řešit, pokud se takové programy ve školách dějí,“ sděluje Pavel Němeček, ředitel olomouckého Sdružení D. „Tyto programy jsou ale postaveny jaksi „mimo školu“, často jen z toho důvodu, že škola musí splnit minimální program prevence rizikového chování. I my i škola se musíme tvářit, že bojujeme proti šikaně a rizikovému chování dětí, abychom jim umožňovali zkoušet si nanečisto i zcela běžné vztahové situace s kamarády, rodiči i učiteli.“ Primární prevence rizikového chování se tak stala vděčnou oblastí uplatňování dramatické výchovy. „Spousta učitelů chodí na naše semináře, aby mohli naše metody přenášet do vyučovací praxe,“ dodává Němeček. „Ověřili si, že jsou účinné, že se v nich děti trochu zapomenou a jednají, jak jim skutečně je přirozené,“ doplňuje také Němeček.
Všechny umělecké obory (dramatický, pohybový, audiovizuální, hudební i
výtvarný) mají mimořádnou moc rozvíjet osobnost dětí i dospívajících pro
skutečný život se všemi jeho výzvami i proměnami – potřebují ale rovné a
profesionální podmínky k rozvoji svého uplatnění ve vzdělávací soustavě. Na
českých vysokých školách jsou již od raných 90. let připravováni kvalitní
profesionálové – například učitelé dramatické výchovy (jejichž příprava je na
DAMU a JAMU realizována již od roku 1992) – kteří tuto multižánrovou uměleckou
výchovu mohou kvalitně učit. Proč tedy dále systematicky zůstávat u oborů
„základních“ a „rozvíjejících“?
„Jsme jednoznačně pro, aby se oblast Umění a kultura rozšířila o nové vzdělávací
obory,“ uzavírá Němeček, „jen tak bude možné poskytnout učitelům, dětem i
současné a budoucí společnosti možnost obohacovat sebe i celý svět o krásu,
užitečnost i přesah všech uměleckých oborů, které nás v každodenním světe
opravdu obklopují.“
Olomouc, 21.3.2023
Ing. Pavel Němeček – ředitel Sdružení D, z.ú.
info@sdruzenid.cz
604 637 682