Sešli
jsme se v Praze dne 9. února 1990, abychom v nové situaci posoudili současný
stav a další možnosti dramatické výchovy v ČSR a obracíme se na:
- prezidenta republiky Václava Havla,
- místopředsedu federální vlády ThDr. Josefa Hromádku,
- českého ministra kultury prof. Milana Lukeše,
- českého ministra školství, mládeže a tělovýchovy prof. Milana Adama,
- českého ministra zdravotnictví a sociálních věcí prof. Pavla Klenera,
- na školskou komisi Koordinačního centra Občanského fóra,
- na tisk, televizi a rozhlas,
- na celou kulturní a pedagogickou veřejnost.
Naše školství v posledních desetiletích vedle jiných chyb a škod působilo nepříznivě na osobnostní vývoj dětí. Zanedbalo výchovu k člověčenství, k lidství, jako by byl J. J. Rousseau už před dvěma stoletími nevyzýval, aby se dětem místo pouhé přípravy k povolání či stavu dostávalo především výchovy charakteru.
Nepříznivě působilo jednostranné zdůrazňování rozumového učení na úkor podnětů pro obrazotvornost, tvořivost, imaginaci a invenci, pro estetické cítění a citový život v celé jeho šíři, pro kulturnost v pravém a nejhlubším slova smyslu, které jako by byly záměrně potírány. Na dětech se nepříznivě projevila výchova k průměrnosti, neosobitosti, konformitě a pasivitě.
V
školní výchově i ve většině mimoškolních institucí a v Pionýrské
organizaci chyběl prvek jak individuálně psychologický, tj. zřetel k rovnoměrnému
působení na všechny psychické funkce, tak prvek sociálně psychologický,
tj. vytváření schopnosti komunikovat, navazovat plnohodnotné vztahy, jednat
a chovat se s ohledem na druhé, výchova k toleranci, schopnosti hodnotně a
aktivně reagovat na lidi, na svět, na život.
Ve vyspělých zemích už od poloviny 20. let našeho století existuje
"tvořivá dramatika", "dětské drama", "drama ve výchově",
"dramatika", "školní hra" - obor, s nímž jsme se seznámili
v polovině 60. let a začali jej u nás uplatňovat pod názvem dramatická výchova.
V USA, Kanadě, Velké Británii, v Holandsku, ve Skandinávii, v NSR, Rakousku
a dalších zemích "drama" existuje i jako samostatný školní předmět
(někde dokonce s možností maturity), ale i jako jedna z metod vyučování. U
nás se dramatická výchova rozvíjela téměř výlučně v zájmové umělecké
činnosti a v mimoškolní výchově, a to převážně ve formě souborové práce
(dětská divadla, dětské loutkové divadlo, dětský přednes) a v literárně
dramatických oborech lidových škol umění. Je to systém fungující a užitečný.
Ale znamená to také, že je dramatická výchova v současnosti dostupná jen
malému procentu dětí.
Tvořivá dramatika nabízí škálu prostředků a postupů, které jsou schopny ve značné míře čelit tendenci školského systému k jednostranné racionalitě (naukovosti, faktografii), k průměru, konformitě atd. atd. Jejím základním principem je dramatická hra a improvizace. Mají-li mít smysl, vyžadují podněcování a posilování pozornosti a soustředění, představivosti, fantazie a myšlení, pohybové kultury, komunikace slovní i mimoslovní, techniky řeči a projevu vůbec, ale především kreativity. Dovolují navozovat hrou nesčetné sociální role, vztahy a situace, s nimiž se dítě setkává v životě, ale i ty, s nimiž se může v budoucnu setkat, anebo jež mu zůstanou nedostupné. Přitom si může jejich průběh vyzkoušet "nanečisto", bez vážných důsledků, zato s možností je opakovat, měnit a hledat lepší řešení, ale také je prohovořit s chápavým dospělým i s kamarády, a tedy je i nahlédnout z různých stran. Dobře vedená tvořivá dramatika vede jak k chování humánnímu a demokratickému, tak k tvořivému řešení pracovních situací a úkolů. Vede ovšem i ke kvalitní divadelní činnosti i dalším uměleckým projevům, stejně jako k hlubšímu a citlivějšímu vnímání a chápání umění a kultury. Dramatické hry jsou pro dítě prostředkem k sebepoznání a pro učitele dobrým prostředkem "diagnostiky", neboť při nich děti mohou projevit povahové rysy, vlastnosti či problémy a zážitky, svůj vnitřní život jako celek, to vše v souvislostech, které běžná školní výuka neumožňuje. Propojení tvořivé dramatiky s divadelní a přednesovou činností přináší do dramatické hry i hodnoty literatury, která je jimi interpretována.
Za oněch pětadvacet let, co se u nás takto chápaná dramatická výchova rozvíjí, se udělalo poměrně dost práce. Metodika dramatických her, cvičení a improvizací měla v počátcích tři zdroje: za prvé zahraniční literaturu, za druhé hereckou tvorbu a výchovu a za třetí praxi ojedinělých vedoucích, kteří díky své citlivosti intuitivně objevovali správné postupy. Za čtvrtstoletí se na tomto základě vytvořil bohatý a rozvětvený systém s řadou osobitých variant.
Na zcela nový základ se podařilo postavit dramaturgii dětských souborů, a to jak po obsahové, tak po formální stránce. Dnes už nemá prakticky nic společného s pokleslou dramatikou předchozích období dětského divadla, které se bezmocně pokoušelo napodobit divadlo dospělých a oscilovalo mezi násilnou poučností a povrchní zábavností.
Dlouhodobými dálkovými kursy (zejména tzv. lidovými konzervatořemi pořádanými krajskými kulturními zařízeními) prošly desítky lidí, inspirativními a odborně dobře vedenými semináři v rámci národních přehlídek pořádaných divadelním oddělením Ústavu pro kulturně výchovnou činnosti jich prošly dokonce stovky. Máme dnes celou řadu osobitých, tvůrčích vedoucích, kteří nejen dovedou pracovat se svými skupinami dětí, ale také dovedou objevovat nové postupy, stimulovat druhé a učit je.
Vytvořila se soudržná obec lidí, enkláva dobrých lidských vztahů, přátelství, upřímnosti a srdečnosti, spojujících se přirozeným způsobem a vzájemnou náročností.
Podařilo se nám dokonce vydat i některé knížky - odborné publikace a sborníky. V rozmnoženinách kulturních zařízení vyšla celá řada sešitů a sešitků nejrůznějšího druhu. Vznikl tedy i základ odborné literatury.
Nepodařilo se nám vydat žádnou západní literaturu, a jsou jí ve světě stohy. Dokonce i u nás by se v soukromých knihovnách našlo dvacet či třicet titulů, mezi nimi i některé klíčové publikace.
Nepodařilo se nám (a upřímně řečeno - v dosavadním systému jsme o to moc neusilovali) proniknout s tvořivou dramatikou do škol. Výjimky jsou jen tři. V posledních pěti letech je předmět dramatická výchova zařazen do učebních plánů středních pedagogických škol, ale jen na specializaci vychovatelské; budoucím učitelkám mateřských škol dosud chybí. Dramatická výchova byla zato zařazena jako samostatná složka do programů mateřských škol, avšak její zařazení do Programu výchovné práce bylo formální a zavádějící. Na pedagogických fakultách vychází z principů dramatické hry předmět komunikativní dovednosti, ale je omezen jen na učitelství národní školy. Školský systém nevytvořil dosud žádnou příležitosti, aby se učitelé pro všechny tři uvedené případy řádně, systematicky a dlouhodobě připravovali. Ani pro učitele LŠU (lidové školy umění) - ačkoli literárně dramatické obory existují od počátku 60. let - nebyla zřízena potřebná příprava. Byla jen administrativně vypracována systematizace a bylo určeno, které vzdělání se uznává, ačkoliv žádné dosud existující neposkytuje plnohodnotnou kvalifikaci. Kvalita práce každého pedagoga, ať už je za svou práci placen, anebo ji vykonává zájmově a zdarma, záleží jen na jeho osobní iniciativě, na jeho zájmu, na ochotě vzdělávat se a v neposlední řadě na příležitostech, které většinou poskytují metodická zařízení pro zájmovou činnost (ÚKVČ, KKS, OKS).
Nepodařilo se nám také dramatickou výchovu dost široce zpopularizovat, upozornit na ni veřejnost a vysvětlit, že tvořivá dramatika není jen příprava ke zkouškám na konzervatoř a na DAMU ani jen způsob jak vytvořit programy pro besídky a oslavy, jak si myslí většina veřejnosti. Pro přístup odpovědných státních institucí je příznačné, že na otevřený dopis, který ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČSR zaslali v červnu 1988 účastníci národní přehlídky Kaplické divadelní léto, nebylo dodnes reagováno. Tiskem byl zveřejněn jen v nejúže specializovaných odborných časopisech, ostatní sdělovací prostředky si ho nepovšimly.
Možnosti uplatnění tvořivé dramatiky jsou široké. Může směřovat k divadelní činnosti, ale může se soustředit jen na interní práci, jejímž jediným cílem a úkolem je osobnostní rozvoj zúčastněných dětí. Může být pěstována systematicky a ve větším časovém rozsahu, ale lze ji také používat příležitostně. Může být metodou v jiných oborech výchovy a vyučování, na Západě se často používá v dějepise, v občanské výchově, v náboženství, v jazyce mateřském i při vyučování cizím jazykům (to poslední se ostatně praktikovalo už ve středověku v latině), případně v dalších předmětech, jak to dělal Komenský. Může sloužit i při získávání některých dovedností profesionálních a specializovaných, jako například ve zmíněných komunikativních dovednostech, ale také v přípravě tvůrčích techniků apod. Kromě zájmové činnosti a základní či střední školy ji mohou využívat i školní družiny, dětské knihovny (máme příklady z USA a Švédska), dětské domovy (bylo vyzkoušeno i u nás), domovy mládeže, nemocnice pro dlouhodobě hospitalizované, zařízení pro děti smyslově, fyzicky či mentálně handicapované; někde ve světě se užívá (např. v Holandsku) v sociální péči v nejširším slova smyslu, v péči o přistěhovalce, o některé etnické skupiny aj.
Domníváme se, že právě nyní je chvíle, kdy by tvořivá dramatika měla vstoupit do naší společnosti jako plnohodnotný prvek práce s dětmi a s mladými lidmi. Je pro to dobrá půda, neboť zájem o ni mají zejména studenti pedagogických fakult. Některé počiny posledních let - v první řadě Středisko dramatické výchovy při Domě dětí a mládeže v Brně, nabízející speciálně připravené programy - vzbuzují zájem učitelů různých aprobací. Širší popularizace může vzbudit obdobný zájem i v dalších prostředích. Aby však při jejím rozšiřování nedocházelo k podobným jevům, jaké známe z nedávné minulosti, je nutno uplatnit některé v našem školství zatím ne běžné zásady. První z nich je zásada postupnosti a alternativnosti jejího zavádění. Dramatická výchova by se měla zavádět podobným způsobem jako v Anglii, kde "drama" existuje jako možná, ne však závazná součást učebních plánů osnov a metodik a praktikuje se jen tam, kde je k dispozici kvalifikovaný učitel. I u nás jsou na některých základních školách učitelé různých aprobací, kteří by mohli dramatickou výchovu učit buď jako samostatný předmět, anebo ji užívat v předmětech své aprobace a případně se přitom stát konzultanty ostatních učitelů.
Má-li tvořivá dramatika získat prestiž, a zejména má-li skutečně působit směrem, který je jí vlastní, nemůže být provozována bez specializace. Je to obor interdisciplinární, spojující divadlo a pedagogiku. Promítají se do ní poznatky obecné, vývojové a sociální psychologie, pedagogiky, teorie dětské literatury, dramaturgie, teorie dramatu, režie, herectví, scénografie i hudební a zvukové složky, techniky a kultury řeči a pohybu. Od učitele vyžaduje estetické cítění, vkus, citlivost a laskavost k dětem, toleranci a schopnost jednat s dítětem jako s partnerem, schopnost a ochotu vycházet u každého dítěte z jeho předností a kladů, chovat se ke každému povzbudivě a inspirovat ho, vytvářet protiváhu školského typu hodnocení, založeného na dost mechanické klasifikaci, výhodné pro učitele, ale pro mnoho dětí segregační. Především však pedagog tvořivé dramatiky musí aktivně a prakticky zvládnout rozsáhlou oblast dramatických her, cvičení a improvizací a jejich metodiku.
Proto jsme přesvědčeni, že nelze dále udržovat představu, že tuto způsobilost má kterýkoli absolvent herectví nebo učitelství, kterýkoli učitel SPgŠ nebo pedagogické fakulty. Zavádění přípravy pro tvořivou dramatiku na vysokých a středních školách vhodného typu předpokládá překonat administrativní překážky dosavadní systematizace, striktně vyžadující vysokoškolské vzdělání. Máme řadu špičkových odborníků - včetně některých zakladatelských osobností -, které požadavek nesplňují, a přesto by mohly učit tvořivou dramatiku nebo některé její složky i na vysokých školách. Překážkou zlepšení situace je i preferování celých úvazků a z toho plynoucí přidělování předmětu dramatická výchova (např. na SPgŠ a PF) k doplnění úvazků jinak zaměřených pedagogů. V této oblasti bude nutné počítat s externisty, často i na velmi malé počty hodin a místa obsazovat konkursem.
V dnešní situaci by bylo neprozřetelné určovat, zda se úkolem přípravy učitelů pro dramatickou výchovu mají zabývat buď pedagogické fakulty, anebo divadelní školy. I zde je třeba vycházet z konkrétních podmínek, z iniciativy studentů, z možností tvořivou dramatiku zavádět na tak dobré úrovni, aby neztratila prestiž dříve, než se bude moci plně rozvinout.
Máme co nabídnout - především kvalitní lektory pro školský systém i pro kursy a semináře. Můžeme pomoci koncepčně, protože máme základní představy o aplikaci tvořivé dramatiky na různé oblasti a situace. Máme dobré vztahy k zahraničí - Československo je prostřednictvím Ústavu pro kulturně výchovnou činnost členem mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla AITA/IATA, která soustřeďuje odborníky z oblasti "dramatu ve výchově" z celého světa, nabízí účast na mezinárodních setkáních a seminářích a může případně zprostředkovat i kontakty se specializovanými školami či katedrami v Evropě i v zámoří a pomoci při vysílání našich studentů na stáže a studium. Můžeme publikovat množství poznatků, které zatím zůstávají uzavřeny v poměrně úzkém kruhu zasvěcených.
Tato situace nás vede k předložení petice.
Dramatická výchova potřebuje pomoc a podporu, a to jak v některých konkrétních počinech, tak také všeobecně. Potřebuje především zveřejnění dosavadních výsledků i možností, jež dramatická výchova nabízí.
Základním
předpokladem dalšího rozvoje tvořivé dramatiky - intenzívního i extenzívního
- je vzdělání a vzdělávání v nejširším slova smyslu, vzdělávání školní
i mimoškolní, ale i možnosti sebevzdělávání i vše, co je k tomu třeba,
v první řadě publikace periodické i neperiodické.
Víme, že tvořivá dramatika může být dětem i škole ku prospěchu, že může
po staletích uvést i u nás v život Komenského ideu "školy hrou".
Pro realizaci těchto obecně prospěšných záměrů je třeba mnohé udělat
- něco z toho dokážeme udělat sami, v něčem však potřebujeme pomoc,
podporu nebo radu.
1. Můžeme pokračovat v dosavadní práci na bází zájmové umělecké činnosti a v lidových školách umění, dál rozvíjet pracovní přehlídky se semináři, dlouhodobé kursy. V současné době se však objevují tendence k rušení kulturních zařízení i lidových škol umění, k snižování rozpočtů. Dramatická výchova nepotřebuje mnoho, ale základní podmínkou její existence je zachování alespoň tohoto mála, které měla v dispozici v posledních letech.
2. Chystáme založit zájmovou organizaci - dobrovolné pracovní sdružení aktivních pracovníků i studentů z této oblasti, kulturních a uměleckých pracovníků a dalších zájemců. Jeho úkolem má být další rozvíjení odborné péče ve specializovaných týmech (např. kluby nebo kruhy autorů dětského divadla, učitelek mateřských škol, dětského přednesu apod.).
3. Doporučujeme zřízení statutu státní zkoušky při ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, která by byla (nezávisle na tom, jakým způsobem kdo kvalifikaci získal) prvním krokem k legalizaci faktické kvalifikace a jejímu odlišení od kvalifikace administrativní.
4. Navrhujeme, aby studenti učitelských fakult dostali možnost prakticky i teoreticky se v průběhu studia seznámit s dramatickou hrou jakožto obecným principem, který by měl prostoupit výchovu a vzdělávání dětí. Kde jsou k tomu podmínky, vytvořit specializované studium dramatické výchovy. Navrhujeme také využít kontaktů s centry dramatické výchovy, vybranými odborně vedenými literárně dramatickými obory LŠU a soubory jako alternativní možnost zahájení této výjky už v letním semestru školního roku 1989/90 v rámci výuky pedagogické praxe.
5. Potřebujeme pomoc při vydávání odborné literatury, a to jak zahraniční, tak té, která vznikla u nás a je zatím vydána jen v malých nákladech a bez veřejné publicity.
6. Potřebujeme pomoc a radu při obnovení periodika, jaké v letech 1964-1974 přes svůj malý náklad sehrálo pod názvem Divadelní výchova rozhodující roli při zavádění a počátečním rozvoji dramatické výchovy, a zajistit, aby bylo dostupné co nejširšímu okruhu zájemců (nejlépe SPN namísto některých rušených časopisů).
7. Doporučujeme uplatnit zásadu, že dramatická výchova a její výuka v školách připravující učitele a vychovatele (PF, SPgŠ) není věcí okrajovou, kterou lze přidělit učiteli, jehož úvazek není naplněn nebo který o věc jen jeví zájem. Na těchto školách mají dramatickou výchovu učit ti, kteří v praxi prokázali odborné dovednosti a vědomosti a kteří je dál rozvíjejí. Doporučujeme proto využívat zde v největší míře externisty na malé úvazky nebo obsazovat místo konkursy.
8. Doporučujeme uplatnit zásadu, že uvolnění učitele na odborné akce v této oblasti, na nichž může získat další vzdělání (kursy, pracovní setkání, přehlídky se semináři), není narušováním vyučování, ale závažným pracovním úkolem.
9. Rozhodli jsme se ustavit pracovní skupiny, které v návaznosti na tento dokument zpracují konkretizace úkolů pro jednotlivé oblasti a úseky práce a navrhnou další kroky. Jsou to tyto pracovní skupiny:
a) pro strukturu a koncepci školního i mimoškolního vzdělávání učitelů, vedoucích, vychovatelů a dalších pedagogických pracovníků;
b)
pro tisk a propagaci a pro vydavatelskou činnost;
c) pro vytvoření koncepce využití dramatické výchovy v práci s dětmi čtyř-
až desetiletými, tj. v mateřské škole a na prvním stupni základní školy,
kde s dětmi pracuje jeden učitel;
d) pro koncepci využití tvořivé dramatiky jako samostatného předmětu i jako metody výuky předmětů jiných v základních školách od 5. ročníku a ve školách středních (včetně učňovských);
e) pro tvořivou dramatiku v mimoškolní práci v souborech, v lidových školách umění, domech dětí a mládeže aj.;
f) pro uplatnění tvořivé dramatiky ve speciální pedagogice.
Tyto komise mohou po shrnutí situace a posouzení dalších možností vytvořit pro některé specializované úkoly subkomise nebo komise nové.
účastníci shromáždění v Praze dne 9. února 1990
Kontakt:
Jaroslav Provazník, Koordinační centrum pro dramatickou výchovu, divadelní oddělení ÚKVČ, Blanická 4, Praha 2 (pro korespondenci); Sněmovní 7, Praha 1-Malá Strana, tel. 534848. 534841-5 (pro osobní kontakt);
Eva Machková, Slunná 27, 162 00 Praha 6, tel. 355554